Porozchodová

Uncategorized

Některé večery jsou moc dlouhé, trvají týdny, měsíce i roky. Přikrývám se prací, přitahuji si ji pomalu až pod nos a kolem půlnoci ji vždycky přetáhnu pro jistotu i přes hlavu. Můj byt je najednou pětkrát větší, než býval, rozprostírá se teď skoro po celé Praze.

Mám kuchyň někde u Černého Mostu a ložnici ve Stodůlkách. Jít si ráno udělat čaj mi někdy zabere celý den. Tma je o pár odstínů tmavší, než bývala a za rohy stěn stojí všechna strašidla, kterých jsem se bála jako malá. Jsou tam seřazená, hrajou pexeso a smějou se, že se snažím už hodinu usnout.

Ležím v posteli a slyším radostný chichot, kdykoliv jedno z nich otočí dvojičku. Otočit ty správné karty a schovat si je do kapsy kabátu, tam, odkud je nikdo nevytáhne a kde se jim nic nestane. Dokud někdo nerozdá znovu. Svět se stal pexesem.

Je mi třicet. Zase ležím na stole a nevím, kde je moje dvojička. Mám strach, že prohraju, a v tom strachu si myslím, že ke mně teď patří všechny karty kolem. Přehlížím odlišné barvy i vzory, hlavně ať nás někdo vytáhne, srovná na sebe a pak vloží do kapsy u kabátu, kde budeme spolu. Dva.

Mám touhu objímat v tramvaji cizí muže, dát jim jen na chvilku hlavu na rameno a položit si ruku na jejich hrudník. Zhluboka se nadechnout a vydechnout. Zavřít oči. Cítit, jak dýchají, a přejíždět konečky prstů po jejich šíji. A za tři zastávky se zvednout, poděkovat a vystoupit.

Přitom by stačilo přejet prstem po obrazovce a vylosovat si z balíčku karet dvojičku na dnešní večer. Ze slušnosti se nejdřív sejít na víno, ona poctivě vyholená, on před odchodem uklidil v ložnici. Zaženeme společně strašidla ze Stodůlek až na Černý Most. A než se vrátí, pár nocí se v klidu vyspíme, opojeni vlastní nezávislostí. A když budou zase někde u Anděla, stačí se schovat pod novou peřinu. Místo pexesa hrajeme Člověče, nezlob se, vyhrává ten, kdo dostane všechny figurky k sobě do domečku.

Všechny tmy duše utlumí ibalgin, lexaurin, víno nebo nový match na Tinderu. Prosím všechno třikrát, zamíchat, netřepat. Na jeden klik umíme vymazat samotu, strach i smutek. Pro jistotu vysypat koš, aby je tam nikdo nenašel. Jinak by to přece bylo mezi našimi instagramovými filtry a vtipnými facebookovými statusy trapné, že.

Dala jsem si je místo koše na plochu. Jezdím kolem nich myší a učím se. Že cítit bolest je dobré. Že strach je kompas. Že na smutek se neumírá. Že známosti na jednu noc nic nezalepí. Nerozsvěcuju a nehledám východ, dokud si mé oči nezvyknou a nepřestanu se bát tmy i toho, že prohraju v pexesu.  

Poprvé to zkouším. Nemazat. Nepřebíjet. Upřímně, je to úplně na hovno. Moji přátelé mi soucitně mávají z Tinderu nebo ze svých zásnubních fotek a drží mi palce.

Tedy, vlastně si je držíme navzájem. Protože já vím, že i v té kapse u kabátu s vysněnou pexeso kartičkou je občas tma. A možná, že se strachem ze tmy nám žádné dvojičky nepomůžou.



Comments

  1. Přečteno na jedno nadechnutí.
    To jsem teď já. V několika větách a odstavcích. Kamarádky na mě už nemávají fotkami ze svateb (těmi jsem mohla mávat taky než se ukázalo, že v té “kapse u kabátu” je díra), ale z ultrazvuků. Upřímně souhlasím, je to úplně na hovno. Ale zkoušet to nepřestanu, už jsem taková ❤

Leave a Reply to Kajča Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *