Někdo to vždycky platí

Uncategorized

Pár mých známých šije. Šijou různý věci, od podprsenek až po kabáty. Moc ráda ty věci nosím. Jsou pohodlný, kvalitní a hezký.  Krom toho mi dělá radost dávat peníze jim, a ne třeba Háemku.

Často od lidí slyším, že ty věci jsou drahý. Nepřijdou jim ale drahý kvůli tomu, že triko stojí třeba litr. Přijdou jim drahý proto, že všichni víme, že se podobný triko dá sehnat i za pade.

Pamatuju si, kdy jsem si přestala ilegálně stahovat hudbu. Skamarádila jsem se s klukem, co dělá hudebního producenta. Viděla jsem, kolik na té jedné skladbě maká lidí, kolik stojí peněz a času. Jak dlouho ty lidi hrajou za útratu, než dostanou v nějakým baru svůj první honorář. Kolik let cvičí, aby dokázali zahrát jedno dobré kytarové sólo.

Pamatuju si, kdy jsem přestala stahovat filmy. Spřátelila jsem se s lidma z FAMU a viděla, kolik dřiny, úsilí a talentu ti lidé věnují něčemu, co si my ostatní za tři minuty stáhneme zdarma, abychom mohli v drahý restauraci u decky archivního vína okouzlit své přátele větou: Jo, tohle jsem už samozřejmě viděl. Výborná kamera, že?

„Chtěl bych si taky žít v takovým luxusu, abych si mohl psát knihy,” řekl mi nedávno jeden známý v hospodě.

„Lidi, co píšou knihy, většinou nežijou v luxusu, Kamile.”

„Myslim tim, jako že bych nepracoval, víš co, a jen bych si psal.”

„Psaní je jejich práce, Kamile.”

„Simtě! A čím se teda živí?”

„Psaním.”

„Já myslim, jakože co dělaj za práci.”

„Píšou, Kamile.”

„Tak když je to baví, proč bych jim měl za to ještě platit? Já, narozdíl od nich, musím chodit do práce.”

Neplať.

Nemusíš.

A víš, co se pak stane, Kamile? 

Nebudeš mít kam utíkat.

A až jednou ‒ jako každej den ‒ přijdeš ze svý nudný podělaný práce otrávenej domů a budeš si chtít vypnout hlavičku nějakým seriálem, filmem nebo dobrým songem, nebudeš moct. Až budeš chtít svý holce koupit k Vánocům knížku od jejího oblíbenýho autora, protože tím nikdy nic nezkazíš, nebudeš moct. Až budeš shánět dřevěnýho motýlka na svatbu, abys machroval před svejma hipsta kamarádama, nebudeš moct.

Protože všichni ty lidi, co to pro tebe dělali a co podle tebe žijou z prány a bydlí stále u rodičů, budou celej den v tý samý podělaně nudný práci jako ty.

Až jednou přijdeš do tý svý podělaný práce a někdo ti řekne, tyvole, vypadá to, že se u toho bavíš, takže tenhle měsíc nedostaneš ani korunu, co pak?

Pracoval bys zdarma, Kamile?

A kolem tebe budou už jen lidi jako ty. Takoví tí hospodští všechnovimkové bez respektu k času a k práci ostatních, co by sami nevymysleli bez Instagramu a Pinterestu ani tečku. Co jim nestačí jeden film, na kterej maj, ale potřebujou jich deset, aby mohli machrovat v hospodě, jak jdou s dobou.

A budete se vzájemně plácat po ramenou, kolik jste ušetřili, když jste si koupili sadu deseti triček za euro padesát a stáhli film, co ještě není v kinech.

Jenomže někdo to vždycky platí, Kamile.

A ty jsi prostě a jednoduše jen kus sráče, když máš radost z toho, že si svoje účty neplatíš sám. Adam Marčan mi jednou řekl: Pokaždé, když vytáhneš peněženku, vybíráš si, jakej chceš svět. A v tom tvým světě, Kamile, to bude celý pěkně nahovno.

Odvykli jsme si platit. A jednou za to zaplatíme.

Protože někdo to vždycky platí.


Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *