Jak překonat tvůrčí blok

Uncategorized

TL;DR: Tvůrčí blok neexistuje. Stejně jako každá krize, i kreativní krize je způsobená nedostatkem. V tomhle případě nedostatkem energie, klidu, času nebo informací.

Stává se to každýmu. Jen se o tom moc nemluví, protože je vám pak blbý účtovat si na hodinu tolik, kolik si účtujete. Občas to ale zažije každý, kdo se živí kreativou, a je jedno, jestli píše, kreslí, skládá nebo navrhuje. Určitě to taky znáte. Civíte do monitoru nebo na papír už fakt dlouho, a nemůžete na to přijít.

Všechny nápady jsou blbý a vy se pomalu propadáte do bažiny zoufalství. Chytají vás záchvaty paniky a vy se chcete nechat zaměstnat v místním květinářství, což po chvíli taky vzdáte, protože si uvědomíte, že nemáte ani na to (chybí vám totiž nejen kreativita, ale i vkus). A tak si představujete, jak budete zbytek života pracovat na pokladně v nejbližším supermarketu.

Píp. Píp. Píp. Píp. BILLA kartičku máte?

Úměrně tomu, jak málo dobrých nápadů přichází, zaplavují váš mozek vtíravé myšlenky:

  • Kdybys byla opravdu kreativní, neměla bys to už dávno hotový?
  • Opravdu kreativní člověk by to vysypal z rukávu a na povel, ty nulo!
  • Takže teď se konečně zjistí, že nic neumíš a celou dobu si na to jen hraješ.
  • Všechno, cos doteď vymyslela, bylo jenom o štěstí.
  • Tak tohle si mohli vymyslet sami, ty tragéde!

Been there, done that, že? A zažil to asi každý kreativec. Ten podstatný rozdíl mezi zkušeným kreativcem a člověkem, který se nápady teprve živit začíná, spočívá v tom, že kreativec si z toho nic nedělá a během let se naučil s těmahle melodramatama pracovat. Jak?

1. Nečeká, až ho něco napadne.

Čekání, až vás něco napadne, je, slušně řečeno, na hovno velmi pasivní přístup ke kreativitě. Američtí vědci zjistili, že je pravděpodobnější, že vás napadne někdo, než že vás napadne něco. Téměř na každém školení nebo konzultaci se mě lidi ptají, jak bojuju s tvůrčím blokem: Co děláš, když tě nic nenapadá? A já na to vždycky říkám: Jsem ráda! Nemám ráda, když na mě cokoliv útočí!

Právě u čekání-až-vás-něco-napadne je velmi pravděpodobný, že se dostanete do tvůrčího bloku. Čekat celé týdny, měsíce a možná i roky na to, až budete napadeni, je totiž velmi depresivní!

2. Nečeká na polibek Múzy.

Ruku na srdce: Jedinej člověk na týhle planetě, kdo vás bude chtít pravidelně a celej život líbat, je vaše matka. Múza vás nepolíbí. Stephen King se k múzám trefně vyjádřil ve své knize O psaní, kde popsal, že Múza není ladná víla s proutkem, která mu švihnutím dodá nápad, ale že je to stará tlustá ženská s rákoskou, která stojí nad jeho psacím stolem a křičí: Kingu, piš!

Jedno staré moudro praví: Psaní se musí vysedět. Stejně jako všechny kreativní nápady. Je to proces. A proces se tomu neříká jen tak, pro nic za nic. Kreativní proces je fakt proces. Pokud často něco vymýšlíte a tvoříte, dost vám pomůže o tom něco vědět. Tvůrčímu bloku pak můžete z velké části předcházet právě tím, že víte, jak to celé funguje.

(Kreativní proces skvěle popsal třeba logotvůrce Tomáš Vachuda v článku pro portál Na volné noze.)

3. Zná sám sebe.

Někomu funguje přemýšlet brzy ráno, někdo potřebuje noc. Někomu to jde líp v kavárně nebo ve vlaku, někdo potřebuje být v klidu a bez lidí. Někdo si musí čmárat do bločku, někomu se lépe přemýšlí u obrazovky počítače. Někomu stačí kafe, někdo nevymyslí nic bez dobrého žvance. Každý to má jinak. A je fajn vědět, co svědčí zrovna vaší kreativitě. Kdy, kde a jak jste ve flow. Pokud to o sobě nevíte, pak následující týdny věnujte mapování  ‒ zapište si situace, kdy vám práce šla opravdu od ruky a co vám k tomu pomohlo.

I přesto ale přijdou situace, kdy vám to nepůjde. Já vím, dočetli jste až sem, a já vám stejně řeknu, že vám to ne vždy půjde. Blbý, co? No jo, ale kdyby to bylo tak jednoduchý, dělal by to každej.

Jaký je tedy rozdíl mezi tvůrčím blokem a pocitem zrovna-teď-mi-to-nejde? Povězme si to hned a tady, mezi čtyřma očima, ‒ ty dvě situace jsou úplně stejné. Akorát běžný lidi mluví o tvůrčím bloku, kdežto zkušenější kreativci to samý považujou za běžnou situaci, se kterou musí dál pracovat. Je to vlastně jen informace, že byste měli  něco změnit, aby to šlapalo lépe. Ne čekat, až ten pocit přejde. Dělat.

Váš úkol je jednoduchý: Musíte zjistit, v čem je problém.   

Co mi pomáhá ve fázi, kdy chci jít makat někam za pokladnu?

1. Zaradovat se, že jsem na dobré cestě, protože cesta ke každému dobrému nápadu vede přes bažinu zoufalství. Jupí!

2. Pokud se s něčím peru déle než obvykle, zastavím se, abych si uvědomila,  proč mi to nejde. Protože když znám příčinu, můžu ji řešit.

A tady je otázka, která mi pomáhá nejvíce: Nechce se mi, nebo nemůžu?

Někdy prostě nemůžu.

Občas se dostanu do situace, kdy nejsem schopná nic vymyslet. Jednoduše nemůžu vykonávat tvůrčí práci, protože nejsem dostatečně fit. Ať už psychicky, nebo fyzicky. Důvody jsou různé, nicméně většinou mají všechny stejný leitmotiv  ‒ jsem blbá, protože se o sebe dostatečně nestarám.

Fyzické důvody bývají často třeba tyhle:

  • Jsem unavená ‒  jsem dlouhodobě přetížená, dostatečně jsem neodpočívala nebo jsem se dlouho pořádně nevyspala.
  • Cítím se mizerně ‒ jedla jsem jak prase, dost jsem se nehýbala, v posledních dnech jsem někde ponocovala nebo popíjela nebo jsem už příliš dlouho zavřená doma.
  • Něco na mě leze ‒ nebo jsem už rovnou nemocná.

Psychické důvody bývají často třeba tyhle:

  • Jsem frustrovaná ‒ vzala jsem si toho moc a jsem demotivovaná pocitem, že i když tohle dodělám v rekordním čase, mám za rohem 10krát tolik práce.
  • Neměla jsem dostatek času sama na sebe ‒ neudělala jsem si v týdnu jeden nebo dva dny jen pro sebe, bez lidí, nebo jsem příliš školila.
  • Jsem rozhozená ‒ s někým jsem se nepohodla, mám nemocného psa, myslím na nějakou vážnou věc, co se stala někomu blízkému, atd.

Když zjistím, že se děje něco z tohohle seznamu, většinou to zabalím. Tady je důležitý říct, že to zabalit většinou můžu, protože si na kreativní věci nechávám obvykle dostatek času (protože se znám). Takže si můžu dovolit zavřít krám, vyřešit problém (vyspat se, jít se projít) a zkusit to znovu za pár hodin nebo dní.

A někdy jen nechci.

Když se ujistím, že jsou moje tělo a hlava v pořádku, zkoumám, jestli mě nevědomě nebrzdí další důvod: Že se mi do toho vlastně nechce. Proč se mi do toho většinou nechce?

  • Nemám dostatek podkladů ‒ prostě o tom vím dost málo na to, abych si s tím mohla hrát. Buď jsem si nevyžádala dostatek podkladů od klienta, nebo patřičně nerozumím danému tématu.
  • Dělám na projektu, ve kterém nevidím smysl, ‒ občas se mi stane, že až když se do věci opravdu ponořím, zjistím, že se mnou vůbec nesouzní, že se mi to vlastně celé nelíbí, nebo že je mi to dokonce proti srsti.
  • Dělám na projektu, který vedou lidi, kteří mi nesednou, ‒ jsem už dopředu zablokovaná tím, že vím, že ať vymyslí cokoli,  klientovi se to stejně nebude líbit, protože máme různé pohledy na svět, život nebo jeho cílovou skupinu. Vím, že ať vymyslím cokoli, klient to pravděpodobně přetvoří v něco, pod co se nebudu chtít podepsat.

První důvod ‒ podklady ‒ jde vyřešit celkem jednoduše: Prostě si sednete, vrátíte se o krok zpět a začnete studovat a studovat, dokud toho nevíte dost na to, abyste ze všech těch pomyslných cihliček, které si před sebe vysypete na stůl, mohli konečně něco postavit.

Absence smyslu se řeší o dost hůř. Stejně tak vám neumím poradit se situací, kdy musíte dělat s lidma, který vám nesednou, ‒ do podobné situace jsem se dostala pouze několikrát. Nicméně z vyprávění svých kolegů na volné noze vím, že to většina z nich řeší buď nasazením rapidně vyšší ceny, která jim vykompenzuje pocit, že nedělají něco smysluplného, nebo poctivou rešerší klienta, aby předem zjistili, jestli si budou rozumět.

A ještě něco:

Často mi ani tak nedělá problém něco vymyslet, ale vůbec se do něčeho kreativního pustit nebo začít dělat na nějaké nové věci (klasicky psát knihu nebo blog). V tom mi moc pomohlo vizualizovat si a přesně  pojmenovat, co mi v tom brání. Steven Pressfield o těchhle situacích mluví v knize Válka umění, kde popisuje tzv. Odpor. Znáte ho ‒ takovej ten důvod, proč tvůrčí lidi nedělají to, co chtějí a v čem jsou dobří. Tahle neschopnost s něčím pohnout se u mě vyskytuje hlavně u projektů, které si zadávám sama sobě a u kterých nemám deadline, jako např. že napíšu další knihu, spustím podcast nebo udělám výstavu obrazů. Prostě to furt odkládám, protože mám na práci důležitější věci.

Jak poznáte, že vás Odpor už taky sejmul?

Pokud často říkáte,

jednou _____________ (doplň jakýkoli výsledek tvůrčí činnosti, např. vydám román, nahraju cédéčko, ušiju kolekci oblečení),

ale začnu s tím až ____________ (doplň jakýkoliv časový údaj, o kterém si myslíš, že se v něm budeš mít lépe, např. zítra, za rok, v důchodu atd.),

pak pravděpodobně máte Odpor jak cyp.

Pokud místo makání na svém nápadu vysedáváte po hospodách a obviňujete* svět kolem sebe, že kvůli _______________ dětem / rodičům / partnerovi, partnerce / Ježíškovi / DNA / blbé práci / Internetu / prachům / škole (nehodící se škrtněte)  to zatím dělat nemůžete, pak si buďte jisti, že ho máte taky.

* Častým projevem Odporu je i sebedramatizace. Taky znáte lidi, kteří dramata nepíšou, ale žijou? Kteří přeměnili svůj vlastní život v jednu velkou telenovelu, o které vám nikdy nezapomenou povědět nebo napsat na Facebook? Jak píše Pressfield, ego potřebuje dramata, duše touží po klidu. Nechte chodit do debilní práce či s debilníma partnerama pouze svoje literární postavy. Uleví se vám a hned budete mít prostor na tvůrčí činnost.

Pokud neděláte na tom, co chcete, aby si lidi pamatovali, až umřete, doporučuju se do Války umění začíst.

Kreativní jsme všichni.

Kreativita se dá zlepšovat, budovat a posilovat. A to je, vážení, prokázaná věc. Kreativita je schopnost spojovat věci, které k sobě zdánlivě nepatří a ve kterých ostatní spojení nevidí. A to se dá cvičit. (Mrkněte na přednášku Martina Jaroše na Library Marketing Tuesday).

+  Možná jen nejste zvyklí kreativně přemýšlet. A to se dá zlepšovat.

Zkuste třeba tyhle knížky:

A co je v kreativním procesu možná nejdůležitější? Nesrovnávat se. Přestaňte se poměřovat s těma slavnýma lidma, o kterých se píšou učebnice. Mají dost velký náskok a často svojí práci obětovali celý život.

Picasso 70 let cvičil a namaloval na 50 000 děl, abychom se o něm dnes učili. Edison vyrobil 10 000 prototypů žárovky, než uspěl. A prohlásil: Ani jednou jsem neselhal. Úspěšně jsem dokázal, že těchto 10 000 prototypů nefunguje. Mozart, autor 600 kompozic, řekl: Nikdo nevěnoval tolik úsilí a odhodlání skládání hudby jako já.

Vy máte všechny tyhle hodiny, ve kterých se budete zdokonalovat, ještě před sebou.

Všechny ty hodiny, kdy pro vás bude jednodušší a  jednodušší překonávat Odpor, a všechny ty hodiny, kdy se v tom budete hodinu od hodiny zlepšovat a kdy se naučíte pracovat se svými ups-and-downs v rámci kreativního procesu.

A na to máme všichni do těch pětasedmdesáti ještě spoustu času.

Takže vzhůru k bažinám, bez nich to nejde!



Comments

  1. Tak to ty vole hey girl! Díky za mega nakopnutí. Mám v hlavě nápad jako prase, přesně vím, kde chci bejt za 5 let, ale vlastně jsem ještě neudělala ani jeden pořádnej krok k tomu, abych tam byla. Jo založila jsem si stránku na FB se svým uměním, ale ani ji ještě nezveřejnila, páč se bojim, co na to řeknou moje kamarádky, který se už uměním dávno živí. Ale okej, taky na tom makaj kolik let, že. Takže jo… vzhůru do bažin. Nechcípnu tam jako Artex.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *