Láska na první swipe

Kdybych si na dnešek mohla vybrat ideální počasí, rozhodně si nevyberu tohle. Je zataženo, lehce poprchává a už po deseti minutách, kdy jsem vyšla z domu, je mi zima. Jsem na sebe ale pyšná, že jsem nevyrazila v péřovce a pohorkách, což je oblečení, které bych jinak zvolila, kdybych právě teď nešla na první rande. Takhle přeskakuju louže v Converskách, džísce a šatech. Umrznu, ale bude mi to při tom fakt slušet.

Za chvíli už čekám před svou oblíbenou kavárnou na dvě věci: na kafe a na Marka. Kluka, se kterým jsme se před týdnem matchli na Tinderu. Upřímně, na to kafe se těším víc: je předem jasné, kolik mě bude stát, že bude dobré a že po něm nebudu mít kocovinu. U Marka si tak jistá nejsem, stejně jako u několika předchozích mužů, se kterými jsem se za posledních pár měsíců na Tinderu seznámila. Zachovávám si ale otevřenou mysl a připomínám si, že it takes two to tango.

Jsem na místě jako vždycky dřív. Než mi přinesou kafe, stačím si na mobilu vyřídit mejly a uvědomit si, že jsem po pár měsících na Tinderu víc nervózní při nákupu v BILLE než na první schůzce s cizím mužem. Je to jen jedna z mnoha dalších schůzek, kterou můžu zakončit dlouhý pracovní den. Jediné, v čem se tahle liší od pracovních schůzek, je, že Tinder-rande většinou nekončí proplacenou fakturou a pozitivní referencí na LinkedInu, ale – pokud to dobře dopadne – sexem nebo svatbou. To první je pravděpodobnější, protože to budeme chtít oba. Ale samozřejmě hledám to druhý, babi, neboj.

Marek dorazí načas. Je vysoký, tmavovlasý a čerstvě oholený. První tři věci, které nás spojují. Na rande z online seznamky vás totiž vždy mile překvapí nejen to, že druhá polovička opravdu dorazí, ale také to, že vypadá jako na fotkách v profilu. Když realita ještě k tomu odpovídá i popisku v profilu (který se u mužů většinou skládá z údajů o jejich výšce a váze), považujete schůzku v podstatě za vydařenou. 

Vyzvedneme si kafe a jdeme se projít. Začíná typická seznamovací konverzace: jaký jsme měli den / jak se máme / jak jsme strávili koronu / co děláme / co máme rádi a ko-neč-ně zlatý hřeb všech Tinder-rande: co vlastně hledáme na Tinderu.

Tahle konverzace většinou připomíná rozhovor dvou kuřáků marně hledajících společné téma na dobu, než dokouří cigaretu. Oba se tak trochu stydíme, že kouříme, ale jelikož zatím neumíme svou samotu a nevyžádané emoce zvládat jinak, sáhneme vždy po tom nejjednodušším řešení: po krabičce cigaret. Nebo po Tinderu. Obojí nás zabaví na nezbytně nutnou dobu. Ale ve skrytu duše vlastně doufáme, že tohle bude to poslední. Rande nebo cigáro.

Jenomže co vlastně všichni hledáme? Mnoho mých přátel je z randění po třicítce upřímně nešťastných: většinou se po konci několikaletých vztahů ocitneme na vztahové dlažbě a moc nevíme, jak se z ní zvednout a jestli vůbec má smysl se zvedat.

Téměř všichni si projdeme různými fázemi pochybností. Od těch, jestli ještě umíme někoho sbalit, přes zoufalství, kde takového člověka vůbec najít, až po panické představy, ve kterých umíráme sami se svými kočkami a zlatou rybičkou. (Ta samozřejmě jediná přežije do momentu, než nás najde paní na úklid nebo kurýr z Dámejídlo.) Všechny tyhle fáze se průběžně prolínají s pocity, jestli jsme se náhodou v posledním dlouhodobém vztahu trochu moc nerozkydli, a jestli jsme tedy vůbec schopni se s někým fyzicky sblížit bez toho, aby muselo být při sexu zhasnuto. O psychickém sblížení snad ani nemluvě. Víra, že to nebude stejnej debil nebo kráva jako ti předešlí, je pro úspěšné randění důležitá. Víra, že se kráva nebo debil znovu nestanou z nás, je ale možná ještě důležitější.

I přesto, že na každém prvním rande máme někde vzadu naději, že tohle bude konečně ono, že tohle bude dobrej příběh pro vnoučata, výjimeční nejsme zcela určitě. Podobných párů, jako jsme teď my dva s Markem, se sejde na Tinderu 1,5 milionů týdně ve 190 zemích světa. Jsme jen jeden z 43 miliard matchů postavených na principu, že nás aplikace propojí jedině tehdy, kdy on i já nezávisle na sobě řekneme, že se nám ten druhý líbí. To nám samozřejmě přidává na sebevědomí, protože už nejsme na schůzce s někým, u koho váháme, jestli se mu líbíme nebo jestli hledá. Tady víme. Líbím se mu. A hledá. 

Startovací čára tohohle závodu je nakreslená o trochu dál, než by začínala v baru nebo v knihovně, kde si přijdeme nesměle říct o číslo. Můžete to brát jako podvod, který využijou jen zoufalci, kteří neumí komunikovat z očí do očí, nebo to můžete brát jako efektivnější způsob seznamování. Prostě: můžete to vzít po schodech, ale můžete se taky pár pater svézt výtahem. Fyzičku vám to nezlepší, ale zase budete moct v tom pátém patře popadnout dech.

A není to jen o efektivitě. Tinder zjednodušil randění i v jiných směrech. Před nástupem aplikace v roce 2012 jste se mohli (a stále můžete) zaregistrovat na mnoha jiných serverech a v mnoha jiných aplikacích, ve kterých vás algoritmus svede dohromady hlavně na základě zdlouhavého vyplňování profilu: zájmů, profese, věku, priorit, plánů do budoucna a tak dále. Tinder algoritmus dnes bere v potaz jen vaše preference (věk, lokaci, pohlaví), vaši vlastní lokaci a to, jak jste v aplikaci aktivní. Pak už si musíte jen vybrat. A vyhrává první dojem – rozhodujete se pouze na základě fotky a drobného popisku v profilu, který je volitelný, a často tedy žádný. Prostě: líbí, nebo nelíbí? Hot or not?

Podle několik let starého výzkumu průměrná žena políbí za život 15 mužů, nechá si 2x zlomit srdce, prožije 4 románky na jednu noc a zažije 4 strašná rande, než najde pana Božského. Na Tinderu tohle můžu zažít během jednoho měsíce, možná i týdne. Pokud budu chtít, můžu mít rande každý večer. Nebo dokonce několik denně. Mezi Cinderellou a Tinderellou je tenká hranice.

Když teď s Markem sedíme (po dvouhodinové procházce) na čerstvě uschnuté lavičce, uvědomuju si, jak to měla generace mých rodičů jednoduchý. Nevěděli, že existuje tolik možností. Výběr partnera byl zúžen na počet mužů a žen na lokálních zábavách a byl maximálně ozvláštněn o přátele jejich přátel. Můj výběr se díky internetu rozšířil na 55 % populace, která má přístup k internetu (krom toho někde v hloubi duše vím, že Johnny Depp i Brad Pitt jsou zrovna singl). A ať chci nebo nechci, podvědomě Marka srovnávám nejen se všemi muži, se kterými jsem se sešla na rande před ním, ale také s dalšími několika stovkami mužů, o kterých vím, že jsou na Tinderu taky, a které neznám. A ti jsou v mojí hlavě o to zajímavější, protože jsou vysnění. S těmi se souboj vyhrává těžko.

Marek tak najednou nestojí proti pár mužům ze stejné vesnice, stojí proti mojí představě o tom, co mohu mít. A já stojím proti tomu samému. Tekutá doba. Soupeřím se všema hvězdama z porna, nad kterýma si kdy vyhonil, se všema herečkama z Netflixu, který sleduje na Instagramu, i s holkama, který balí na Tinderu. Ustojíme to?

A kolikrát to vlastně můžeme neustát, abychom z toho neupadli do depresí? Stejnou měrou, jakou může být online dating jednoduchý, může být i frustrující. Denně vás odmítnou desítky mužů. Sice ne z očí do očí, ale i online odmítnutí bolí. Obzvláště je-li uskutečněné jen na základě toho, jak vypadáte. Business Insider užv roce 2014 spočítal, že na 1 miliardu matchů připadne 998 milionů odmítnutí. Neupadnout z toho do deprese, pocitu méněcennosti nebo sebelítosti je umění. Je to hra, připomínám si často. Ale je to vlastně celé jen hra?

Pro spoustu mých přátel to hra není. Kdybych měla dostat halíř za každého člověka, který na Tinder nadává i přesto, že na něm má aktivní profil, byla bych bohatší než náš předseda vlády. Důvodů je mnoho a já je všechny chápu. Randicí aplikace dokážou zúžit vztah dvou lidí na povrchní sexuální setkávání, bez závazků, bez emoční investice a nutnosti se citově otevřít, být zranitelný či budovat vztah. S tím je ale nutné počítat.

Všechny tyhle appky jsou nástroj. Jednoduše: pokud vás utluču lopatou, nikdo z té vraždy nebude obviňovat lopatu. „Na Tinderu jsou samí povrchní kreténi, kterým jde jen o sex. Vůbec je nezajímá, že jsem chytrá, mám vysokou školu a baví mě vařit,“ stěžuje si mi kamarádka Lenka po druhé sklence vína. „Ukaž mi svůj profil,“ odpovím mezi doléváním z druhé sedmičky Primitiva. Projedu si její Tinder a po dlouhém poker-face pohledu říkám: „A co přesně čekáš, že se ti ozve za kluka na tři fotky ve spodním prádle, jednu fotku u drahého − a ne tvého − auta a jednu fotku z večeře v SaSaZu? No absolvent fildy asi ne, ty vole.“ Lenka si prohlíží svůj profil a mlčí.  Tenhle týden je to už třetí člověk, se kterým probíráme jednoduchý princip akce-reakce: co do světa vysíláš, to přijímáš. Lopata za to – možná – fakt nemůže.

Na druhou stranu tomu ale jako žena úplně rozumím. Máš profil v aplikaci, nějaké pomyslné hře, kterou vyhráváš prvním dojmem. A většina uživatelů chce vyhrát. Nevyhrávat totiž bolí. Jenomže co když vyhraješ něco, co se ti nakonec nelíbí?

Marek je tenhle měsíc osmý kluk, se kterým jsem na rande. Se dvěma se občas vídám, s ostatními jsme si po prvním rande na rovinu řekli, že hledáme něco jiného. Možná se potřebujeme ujistit, že nikde není nikdo lepší, možná jsme ještě příliš zraněni z předchozích vztahů, možná nás představa o polomrtvé zlaté rybičce ještě neděsí tak moc, abychom si zavřeli všechny další možnosti. Protože sice je osmý, ale vím, že není poslední. Myslím, že oba víme, že do té kapsy ještě párkrát sáhneme, než tu aplikaci nad sklenkou vína společně s někým dalším vymažeme z našich telefonů.

Když se před půlnocí s Markem loučím, vzpomenu si, jak jsem před pár dny seděla v kavárně a rozklepala se, když se na mě usmál kluk, po kterém pokukuji poslední tři měsíce. Usmál se o takové ty dvě vteřiny dýl, než je běžné. Neznervózněla jsem tehdy proto, že to je kluk, který se mi líbí. Znervózněla jsem, protože jsem nevěděla, jestli se mu líbím já. A jestli hledá. A to, že jsem nevěděla, bylo najednou naprosto pohlcující. 

Možná potřebujeme v životech obojí. Vědět i nevědět. Swipnout i risknout, že se ztrapníme. A všichni se shodneme na tom, že postaru je to romantičtější. Že postaru to vždycky budou lepší příběhy pro vnoučata. 

Zbývá jen doufat, že když na to půjdeme postaru, budeme nějaká vnoučata mít.

Napsáno v létě 2020 pro časopis Heroine, upraveno.